Domů

Kristin Hannah – autorka, která když se dostane pod kůži (a že se tam dostane), zůstane tam navždy. Nevracíte se k ní jen kvůli samotným příběhům – i když její témata jsou vždy silná a důležitá – ale hlavně kvůli způsobu vyprávění. Píše s mimořádnou citlivostí a hloubkou. Její knihy se nečtou. Ony se prožívají.

A co je na ní obdivuhodné: každá její kniha stojí v úplně jiném světě. Dotýká se jiných témat, jiných bolestí, jiných otisků v lidské duši – a přesto si vždy nese její nezaměnitelnou sílu.

Poprvé jsem se s ní setkala u románu Slavík. Dodnes si pamatuju, jak moc mě ten příběh zasáhl – a od té doby čtu všechno, co Kristin Hannah vydá. Její knihy ve mně pokaždé zanechají stopu. Někam mě posunou. Něco ve mně změní.

Možná ji znáte také díky seriálu Cesta svatojánských mušek (Firefly Lane), který nabízí platforma Netflix. Hlavní role zde ztvárnily Tully Hart (Katherine Heigl) a Kate Mularkey (Sarah Chalke). Je to silný příběh o přátelství dvou velmi rozdílných dívek – a později žen – které trvá a zároveň netrvá přes třicet let.

Tuhle knihu jsem četla asi před třemi lety. A když teď píšu tuhle recenzi, znovu se mi svírá srdce stejně jako tehdy. Pamatuji si, že jsem román dočetla uprostřed léta – a několik hodin poté jsem jen seděla v křesle a plakala.

Ale pojďme k nové knize.

O víkendu jsem dočetla její nejnovější román Ženy, který vyšel v loňském roce. A musím říct – opět ve mně dlouho doznívá.

Hannah si tentokrát vybrala těžké téma: vietnamskou válku a osudy žen, které v ní sloužily jako zdravotní sestry. A zpracovala ho tak, jak to umí jen ona – s emocí, která nebolí prvoplánově, ale tiše, pomalu a hluboko.

Příběh Frankie McGrathové je přesně ten typ vyprávění, který člověka nepustí ani po poslední stránce.

Dvě války jedné ženy

Kniha je rozdělená do dvou výrazně odlišných částí. První sleduje Frankie přímo uprostřed vietnamské války. Druhá její život poté – který je v mnoha ohledech možná ještě těžší.

Její cesta ale nezačíná ve válce. Začíná doma.

V rodině, kde byla vychovávaná v duchu vlastenectví a povinnosti. Její otec, který sám do války nemohl, celý život obdivoval hrdiny a doma si dokonce vytvořil jakousi „zeď hrdinů“ – místo, kde visely fotografie významných vojáků a později i jejího bratra.

V tomhle světě bylo naprosto samozřejmé, že muži bojují a ženy podporují. Úkol dcery byl jasný: dobře se vdát, reprezentovat rodinu a vést život spořádané dámy z lepší společnosti.

Frances – Frankie – taková ostatně vždy byla. Hodná holka. Milovaná dcera. Sestra, která svého bratra Finleyho obdivuje stejně horlivě jako jejich rodiče.

Když se Finley chystá odjet do Vietnamu, Frankie je na něj hrdá. Stejně jako všichni kolem. Patří do rodiny, kde se automaticky předpokládá, že bojovat je čest.

A pak přijde jeden zlomový moment.

Finleyho přítel Ray jí v jednom rozhovoru nenápadně, ale naprosto zásadně řekne, že i ženy mohou být hrdinky. A tahle věta v ní zůstane.

Finley nakonec ve válce zahyne. Jeho tělo se nevrátí – zůstane po něm jen úřední dopis oznamující smrt.

A Frankie najednou cítí, že nemůže dál stát na místě. Nemůže být jen „tou hodnou holkou“, která čeká doma.

Musí udělat něco víc.

Rozhodne se odejít do války sama. Ne s pochopením rodiny. Ne s požehnáním společnosti. Ale proti nim. Protože ženy – jak jí její otec i svět kolem ní celý život naznačovali – přece hrdinkami být nemohou.

Vietnam: místo, kde se člověk změní

Frankie odchází do Vietnamu jako nezkušená zdravotní sestra. Mladá dívka, která ještě nestihla ani první polibek – natož aby byla připravená na realitu fronty.

Ze začátku pracuje na noční směně, tiše a téměř neviděná. Brzy se však vypracuje na vyhledávanou chirurgickou sestru.

Je převelena do dvou různých polních nemocnic. Denně vidí hrůzy, které si většina z nás neumí představit: zranění tak těžká, že člověk pochopí, jak křehké je lidské tělo. Smrt, která nepřichází po jedné, ale po desítkách. Bolest, která se šíří vzduchem jako dusivý kouř.

Ale její role není jen o ošetřování ran.

Frankie je tam také jako člověk. Jako někdo, kdo se vojákům dívá do očí v jejich posledních minutách. Kdo jim namaže ruce krémem, když bolest bere dech. Kdo jim šeptá slova útěchy, protože někdo tam být musí.

Píše vzkazy jejich matkám, sestrám a snoubenkám. Poslední věty, které by jim oni sami řekli, kdyby ještě mohli.

V téhle neustálé blízkosti smrti však vznikají i vazby, které vydrží celý život.

Přátelství mezi zdravotními sestrami má zvláštní sílu. Je v něm zakódovaný společný prožitek – vědí o sobě věci, které by jinak nikdy nikomu neřekly.

A mezi lidmi, kteří žijí v takové nejistotě, se často zrodí i láska.

A válka není jen hrůza. I tam existují malé ostrůvky normálnosti. Chvíle v klubu, kdy se na pár minut zapomene na realitu. Chvíle v parku, kdy si někdo pustí hudbu nebo se jen zastaví.

Chvíle, kdy si člověk uvědomí, že i v místech, kde je každý den všechno jinak, se pořád může stát něco hezkého.

Třeba láska. Přátelství. Sounáležitost.

Návrat domů, který nikdo nečekal

Ve Vietnamu stráví Frankie dva roky a poté se vrací domů.

Ale ne jako hrdinka.

Už na letišti na ni lidé plivou a nadávají jí.

Čeká otevřenou náruč rodičů, sousedů, přátel – kohokoliv, kdo ocení, čím prošla. Jenže nic z toho se nestane.

Místo vděku a hrdosti ji doma čeká ticho. Nepochopení. A především odmítnutí.

Vrátila se z místa, o kterém se nemluví.

Její uniforma, kdysi symbol služby, je najednou symbolem studu. Její příběh nikdo slyšet nechce.

Ani veteráni nedokážou přijmout, co se z ní stalo. Ne proto, že by jí nevěřili – ale protože ženy přece ve válce nebyly.

V očích společnosti tam neměla žádnou roli. Jako zdravotní sestra tam „jen pomáhala“. A to se nepočítá.

Její zkušenosti, praxe, dny a noci strávené se smrtí u lůžek vojáků – to doma najednou neznamená vůbec nic.

Cesta zpět k životu

Druhá část knihy je především cestou hledání sebe sama.

Frankie střídá práci za prací, protože její skutečná služba „neexistuje“. Nikdo ji nechce uznat. Nikdo ji nechce vidět.

A možná nejbolestivější ze všeho je, že nikdo nechce slyšet, co se tam opravdu dělo.

Válka se stala něčím, na co chce Amerika zapomenout. A lidé, kteří v ní sloužili, se stávají nepohodlnou připomínkou. Včetně ní.

A tak se Frankie učí žít znovu.

V těle, které se vrátilo domů, ale se srdcem, které tam někde zůstalo.

Učí se žít s křivdou, která pálí jako popálenina. S pocitem zrady – nejen od společnosti, ale i od vlastní rodiny. S bolestí, která by se dala krájet.

A s tichou, ale vytrvalou touhou po normálním životě. Po uznání. Po tom, aby někdo jednou řekl:

„Vidíme tě. Byla jsi tam. Bylo to skutečné.“

A mezi tím vším je jedna věc, která ji drží nad vodou – přátelství.

Vazby vytvořené ve válce. Přátelství žen, které prožily totéž. Které vědí, aniž by bylo potřeba cokoli vysvětlovat.

A právě tahle síla přátelství ji znovu a znovu vrací zpět do života.

Román, který zůstane

Kniha Ženy není jen o válce samotné.

Je o lidech. O životě. O ženách a jejich místě ve světě. O křivdách, které nejdou zapomenout. O odpuštění. O zradě.

Pokládá čtenáři otázky – a nedává jednoduché odpovědi.

Otevírá témata žen a jejich role ve společnosti. Otevírá traumata – a sype do nich sůl. Ale zároveň nezapomíná na naději.

A právě proto ve vás zůstane ještě dlouho po dočtení.

Díky za další silný román.

Zdroje:
www.databazeknih.cz
Ženy, Kristin Hannah, Argo 2025