Někdy se ke knižním postavám vracíme po letech. A jsme zvědaví, kam se jejich život posunul, jestli dospěly, nebo jestli stále hledají své místo ve světě.
Právě takový návrat nabízí román Petry Soukupové Marta děti nechce, který volně navazuje na knihu Marta v roce vetřelce. Od první stránky mě zajímalo, kam se Marta za těch třináct let v životě dostala – a jestli konečně našla cestu sama k sobě.
Návrat k Martě po třinácti letech
Petra Soukupová vydala na konci roku 2024 knihu a já se na ni opravdu těšila. Její romány mě baví – otevírá v nich silná a někdy nepříjemná témata, nepodsouvá čtenáři jednoduché odpovědi a nechává mu prostor, aby si spoustu věcí domyslel sám.
Navíc se jedná o volné pokračování knihy Marta v roce vetřelce, kterou jsem kdysi četla a která pro mě byla hodně silná a důležitá.
Zajímalo mě, kam se Marta za těch třináct let v životě posunula. Kam ji její cesta zavedla a jaký život vlastně žije.
A také mě lákalo jedno téma – Marta se v nové knize vydává na Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela, což je i jeden z mých vlastních snů.
Moje očekávání byla vysoká. A byla naplněna.
Kdo je Marta dnes
Někteří čtenáři si možná vzpomenou na předchozí knihu, kdy bylo Martě pouhých devatenáct let. Otěhotněla s ženatým mužem, rodina na ni tlačila, aby si dítě nechala, a nakonec o něj přišla. Přišly deprese, malé i větší vzpoury, alkohol.
Deníkový příběh tehdy opouštíme ve chvíli, kdy se Marta po smrti babičky pomalu staví na vlastní nohy. A čtenář si musí sám domyslet, jak její život dopadne.
Dnes je Martě třicet čtyři. Žije s o dost starším lékařem Hynkem a společně se starají o jeho dvě děti z předchozího manželství, které má ve střídavé péči.
Marta pracuje v reklamní agentuře, kde ji práce baví. Po letech se znovu vídá se svými starými kamarádkami a vlastně by měla být spokojená.
Tedy měla by být.
Nebo ne?
Marta je hodná holka
Marta je hodná holka.
V práci udělá, co je potřeba, často i mimo pracovní dobu. Těší ji, že má dobrý vztah se svou šéfovou. O to víc ji překvapí, když právě ona nedostane její místo ve chvíli, kdy šéfová odchází na mateřskou.
Marta je hodná holka.
Její partner je lékař. Má náročnou práci, je často unavený a Marta to chápe. Když se někdy pohádají, omluví se. Možná byla přece jen trochu sobecká, když chtěla mluvit o tom, co se stalo.
Marta je hodná holka.
Starají se o dvě děti, které nejsou její. Dělá jim svačiny, vozí je na kroužky, jezdí s nimi na dovolené. Hynek má přece hodně práce.
Marta děti nechce
Martě netikají biologické hodiny.
Nechce mít děti.
Možná psa, toho by brala. Jenže psa nechce Hynek.
Její okolí ale ví naprosto přesně, že Marta děti mít má. A dokonce ví i to, že je vlastně chce, jen je nemá kvůli Hynkovi.
Vědí to rodiče. Kamarádky. Šéfová.
Vlastně to ví úplně všichni.
Všichni kolem Marty přesně vědí, co by Marta měla chtít.
Cesta do Santiaga
A tahle Marta – která samozřejmě není jen hodná, ale má spoustu chyb jako každý z nás – se jednoho dne rozhodne, že místo dovolené s Hynkem a jeho dětmi vyrazí sama.
Na Svatojakubskou cestu.
Možná chce jen na chvíli uniknout stereotypu.
Možná chce najít sama sebe.
Možná chce zjistit, jestli je ta cesta opravdu tak zázračná, jak o ní lidé říkají.
Navzdory Hynkovu nesouhlasu, údivu rodiny i nepochopení okolí odletí do Porta a vydá se na cestu.
Čtenář pak s Martou prochází celé její putování – její myšlenky, pochybnosti i fyzické útrapy člověka, který podobnou cestu nikdy nešel.
A spolu s ní dojde až do Santiaga.
A taky zpátky domů.
Možná se něco změní.
Možná Marta přestane být jen hodná holka a začne říkat nahlas, co chce a co nechce.
A možná taky ne.
Jak Petra Soukupová píše
Petra Soukupová opět ukazuje, jak dobře dokáže pracovat s postavami, které nejsou černobílé. Nehodnotí je. Jen je ukazuje takové, jaké jsou.
Ukazuje, že i „hodné holky“ jsou někdy pěkně… doplňte si sami.
Mluví o životě. O pocitech, o kterých často nemluvíme, protože máme pocit, že nejsou správné.
Neidealizuje ani samotnou pouť do Santiaga. Nepopisuje ji jako okamžité prozření, které obrátí život vzhůru nohama.
Spíš jako cestu, během které člověk přemýšlí.
O sobě.
O vztazích.
O tom, jestli vlastně žije svůj vlastní život.
Nebo život, který od něj očekávají ostatní.
Zajímavý způsob vyprávění
Velmi zajímavý je také styl vyprávění.
Část textu, kde mluví Marta, je psaná v du-formě – vypravěč tedy oslovuje přímo čtenáře. Působí to, jako by byl příběh vlastně i trochu váš.
Pro mě to byla první kniha napsaná tímto způsobem a četla se velmi příjemně.
Po každé kapitole následuje krátký monolog další postavy, tentokrát už psaný běžnější er-formou. Díky tomu román získává další vrstvy a čtenář dostává možnost nahlédnout do příběhu z různých perspektiv.
Jazyk je současný, střídá spisovnou i nespisovnou češtinu a autorka velmi dobře pracuje s jazykem jednotlivých postav.
O autorce
Petra Soukupová (1982) patří mezi nejvýraznější české autorky současné literatury. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU a kromě psaní knih se věnuje také scenáristické práci. Ve svých románech často zachycuje každodenní život, mezilidské vztahy a psychologii postav, které rozhodně nejsou černobílé.
Debutovala knihou K moři, za kterou získala cenu Jiřího Ortena. Velký čtenářský ohlas měly také její další romány, například Zmizet, Pod sněhem, Nejlepší pro všechny, Nikdo není sám nebo právě Marta v roce vetřelce, na kterou nový román Marta děti nechce volně navazuje.
Pro Soukupovou je typický civilní styl psaní, přesné zachycení dialogů i schopnost popsat zdánlivě obyčejné situace tak, že v nich čtenář často poznává kus vlastního života.
📚 Kniha: Marta děti nechce
✍️ Autorka: Petra Soukupová
🏢 Nakladatelství: HOST
📅 Rok vydání: 2024
⭐ Příběh: 9/10
⭐ Postavy: 10/10
⭐ Styl psaní: 9/10
⭐ Celkový dojem: 9/10
👉 Kniha, která nutí přemýšlet o tom, jestli opravdu žijeme svůj život, nebo jen naplňujeme očekávání okolí.
Zdroje
Petra Soukupová – Marta v roce vetřelce, HOST, 2011
Petra Soukupová – Marta děti nechce, HOST, 2024
Přidejte svůj komentář